ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry #7691

Source text in English

Translation #7691

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde můžete zcela jistě spatřit zbraně. Nosí je policisté v košilích s krátkými rukávy a černými neprůstřelnými vestami, připraveni zasáhnout proti teroristům, kteří by chtěli vyhodit do vzduchu obchod s pánskými módními doplňky. Je nepravděpodobné, že by mezi nimi a mnou došlo k přímé konfrontaci, ale pokud ano, povím jim pravdu. Sdělím jim svůj záměr. Chci zůstat na letišti Heathrow tak dlouho, dokud neuvidím někoho známého. (...)

K mému údivu čekám už třicet minut a zatím jsem nikoho známého nespatřil. Nikoho neznám a nikdo nezná mne. Jsem právě tak anonymní jako řidiči se svými univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám), ovšem s tím rozdílem, že řidiči jsou lépe oblečeni. Co přišly děti, všechno moje oblečení vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky - jako pyžamo na spaní. (...)

Přistihnu se, že přemýšlím o všech těch známých, kteří v úterý ráno neodletěli na některé z atraktivních míst v Evropě, a vykašlali se tak na mě. Moji bývalí kolegové z pojišťovny určitě zůstali trčet u svých stolů, jak jsem to vždycky předvídal, když jsem tam trčel taky, plýtvaje časem a neschopen se usadit, zatímco Ally postupovala neustále vpřed, získala Ph.D. a své první místo odborné asistentky na univerzitě v Readingu, své první povýšení.

Naši dospělí přátelé z poslední doby, kteří mají důležitá zaměstnání, a proto je očekávám téměř každým okamžikem, mi říkají, že péče o domácnost je slušné zaměstnání pro muže, že je to dokonce odvážné, ano, mužné, zůstat doma s dětmi. Tito naši přátelé jsou především přáteli Ally. Já už snad ani nikoho neznám, kromě dětí a letadel nad hlavou slyším v myšlenkách svůj hlas, hlas ufňukance. To není to, co jsem doufal, že uslyším.

Začnu brečet, ne vzlykat nebo se šklebit, jen mi velké slzy tiše stékají po tvářích. Nechci, aby mě někdo ze známých viděl brečet, přece nejsem ten typ, abych se jednoho bezvýznamného úterního dopoledne nervově zhroutil na letišti Heathrow. Řídím naši domácnost dokonale, jako firmu. Je to důležitá práce. Stav sáčku ve vysavači si zaznamenávám do tabulek a mám barevně označené letáčky o etických důsledcích používání plen. Dnes nejsem ve své kůži. Nevím, kdo jsem.